Jdi na obsah Jdi na menu

Brutal Assault 15 (Callisto, Kylesa, Jesu)

Neopakovatelnou, za noci doslova démonizující, atmosféru má ta Josefovská pevnost. A i když areál festivalu Brutal Assault svírají několikametrové cihlové ba2010-plakat.jpgstěny, jeho věhlas a renomé daleko přesáhlo veškeré hranice, jakož i ty státní (kdosi ironicky poznamenal, že hlavně cenami :-) ). Letošní, v pořadí patnáctý ročník, se opět nesl v duchu motta "Proti násilí a intoleranci" a právě proti té intoleranci hudební pomyslně bojoval i nápaditě poskládaný playlist festivalu. Pokud odmyslíme fakt, že obdobný svátek té nejtvrdší metalové hudby vždy přiláká nemalé množství vysloveně ortodoxních fans jednotlivých "klasických" žánrů typu black / death / grind, pak ono pomyslné poselství, které loni nesli multižánroví experimentátoři ULVER, zůstalo vyslyšeno i letos. V přiměřeném poměru k velkým jménům, zavedeným stálicím, dostalo se i na kapely, které sice netrhají rekordy v prodejnosti a v masovosti svých fanouškovských základen, avšak pro širší hudební směřování jsou velmi podstatnou hybnou silou. Právě jim bude patřit tahle reportáž.

Byť sever republiky sužovaly povodně, k Brutal Assaultu bylo počasí zpočátku milostivé. Areál pojal ještě o nějakou tu tisícovku fanoušků víc, než tomu prý bylo loni, pivo několika "voltáží" teklo proudem a směnárna žetonů byla ve vetší permanenci, než ta v lasvegaském casinu. Program se pomalu přeléval ze čtvrtka k pátku a právě pověrami obehnaný pátek třináctého přivítal první dávku experimentálních, neustále okrajových seskupení v čele s CALLISTO a KYLESOU.

Prvně si však musím sesypat všechen popel na hlavu, neboť mi vlivem únavy uteklo dopolední vystoupení američanů GAZA, které bylo pro těch pár dalších příznivců sludge údajně velkým překvapením. Energické seskupení z olympijského Salt Lake City přivezlo svůj zběsilý mix sludgecore, mathcore, mnohdy hnaný do grindového extrému a za tu půl hodinku hracího času dostatečně přesvědčilo patrně nemnohý zástup diváků o svých kvalitách. Tedy místo vlastních prožitků pouze doporučuji jejich druhou dlouhohrající desku "He Is Never Coming Back".

Kolem poledního, kdy počasí bylo obdobně unavené, jako skupinky pomalu se trousících návštěvníků, vrcholilo na MetalShop Stage zvučení setu pro finské velvyslance post-metalu brutal-assault---01---callisto.jpgCALLISTO. Kapela, která na své třetí řadové desce "Providence" prošla jakousi katarzí, odstoupila od svých nezaměnitelných počátků a s jistou dávkou introvertní osobitosti reinkarnovala své hudební smýšlení do hloubavějších poloh, rozdýchala své vystoupení post-rockovou instrumentací. Charismatický zpěvák Jani Ala-Hukkala postával se sklopenou hlavou naproti bicím, zatímco trojice kytaristů pomalu rozkmitávala kardiogram dojmů, pocitů, prožitků. Bez jakýchkoliv metalových póz, klišé, šermujících paroháčů a "motherfuckerů", s naprosto čistou hlavou a otevřeným srdcem vznikalo mezi kapelou a (opět) skromněji zastoupeným publikem zvláštní intimní pouto. Slunko začalo přerozdělovat porce spalujícího žáru a z pódia se směle hrnuly typické, sázené post-metalové salvy kořeněné sebejistým vokálním projevem. Sugestivnímu vystoupení by sice mnohem více slušel nějaký větší klub, jen pár světel, avšak ni velká stage, ni ten v pravdě minoritní zájem pár desítek návštěvníků, neubral nic na jeho autentičnosti, uvěřitelnosti, síle. Vše zakončil kytarista Markus Myllykangas, který v sedě naposledy hrábl do strun, odložil svůj nástroj a za doznívajících vibrací nastoupili CALLISTO ku spontánní děkovačce. Asi bych rozhodně nepovažoval vystoupení za 100%tní, avšak ani v nejmenším mě těch pětatřicet minut nezklamalo. Kdo si tuhle muziku najít chtěl, našel si ji a více nebylo zapotřebí. HODNOCENÍ: 90%

 

Úplným opakem niterných severských zpovědí byla za necelé dvě hodiny na vedlejší Jägermeister Stage divoká jízda jménem KYLESA. Třetí do party silného georgijského tria k Black Tusk a Baroness. Zprvu mě udivilo a zároveň mile překvapilo, kolik lidí s tričky téhle kapely bylo možno v areálu potkat. Ostatně není divu, věhlas a jisté docenění (zejména) v posledních letech médii i mezi posluchači, přerostlo jakékoliv předsudky, škatulky a KYLESA brutal-assault---02---kylesa.jpgtak byla bez debat jednou z hlavních hvězd pátečního programu (byť druhá hodina odpolední tomu až tak neodpovídala). Pódiu záhy dominovala souprava dvou bicích, což možná přilákalo i pár zvědavců, kteří neměli dosud s tvorbou téhle formace co dočinění. Jen po krátkém zpoždění na pódium přikráčela excentrická Laura Pleasants se svou zlatou kytarou a bez nějakých skrupulí pustili američané celému Brutal Assaultu pořádně žilou. Obrovský příval nakumulované energie, spalující tempo a vzduch zkondenzovaný tak, že musel pomalu a jistě leptat plíce. Ústřední kostru vystoupení tvořily skladby z aktuální desky "Static Tensions" k nimž se ve čtyřicetiminutovém setu předalo ještě pár starších kousků. Basák Corey Barhorst v naprosté extázi pobíhal jako u vytržení, Laura ze sebe sypala jeden uřvaný nápěv za druhým a jakási neopakovatelná, hudebně i dojmově elektrizující atmosféra strhla vcelku početný dav k nekoordinovanému křepčení. Přes jeden "přídavek" a nějaké to vsunuté tuplované bubenické sólo, když jsem sotva pobíral dechu, vypadlo ze mě přibližně tohle: "A teď vám mám sakra vysvětlovat, proč tyhle kapely tak žeru?!“ Nebylo pochyb, co do nasazení, co do zpětné vazby, co do trvanlivosti prožitku, jednoznačně stoprocentní výkon! Jen pevně doufám, že v tomhle trendu poskytování prostoru okrajovým žánrům sludge/stoner/psychedelic bude BA pokračovat i v následujících letech, protože na rozdíl od mnoha doutnajících klasik, tohle prostě pořád pekelně hoří. HODNOCENÍ: 100%

Doslova a do písmene vodou na mlýn pověrčivců pak byla večerní průtrž mračen, která se na areál symbolicky snesla s prvními kytarovými riffy očekávaného setu megahvězdy Devina Townsenda. Ni rozmarům počasí se nepodařilo zdecimovat nálad a očekávání věcí příštích a se sobotou nachýlilo se vystoupení z nejočekávanějších.

 

Žádný jiný interpret na soupisce letošního Assaultu nevzbuzoval toliko rozpaků, jako projekt multitalentovaného a multižánrového hudebníka Justina K. Broadricka - JESU. Mnoho tvrdých metalistů bědovalo něco ve smyslu: "Co tohle tady sakra dělá?!" a sám Justin, jinak milý, osobitý a nenápadný chlápek, přiznával, že se mu zprvu na podobně poskládaný festival vůbec nechtělo. Snad proto, že se necítí být "metalistou" a svou hudbu ani jako metal neoznačuje. Ať brutal-assault---03---jesu.jpguž jsou JESU drone, ambient, industrial, post-rock či všechno dohromady, tvoří onen pomyslný půlkrok mezi dojmem a prožitkem. A právě tohle je pro spoustu našinců, kteří jsou zvyklí si z hudby jen cosi brát, ne tak už jí něco dávat, nezkousnutelné. Však má očekávání byla nemalá a i přes absenci živého bubeníka (spolu s elektronickými samply šlo bicí kompletně přes počítač) rozdmýchal Justin spolu s basákem Diarmuidem Daltonem pozoruhodný opar impresí. JESU dostali naživo mohutný, burácivý kabát, podladěný na samou hranici únosnosti a to na první dojem teskné hudební fluidum přivábilo především ty opravdové fandy nevšedního muzikantství. Vyjma pár starších kousků z úvodu, pointu celého vystoupení obstarávalo poslední řadové album "Infinity" a stejně jako na něm, i v živém provedení pulzovalo v kompletním (nepřerušovaném) setu. Jistě, opět by se dalo namítnout, že za světla (vystoupení začalo po páté odpolední) jsou JESU sotva poloviční, že pro tuhle hudbu je jistá intimní vizualizace takřka nezbytná, ale proč své pocity dopředu limitovat? Vždyť sluneční paprsky, které krájely stěnu z umělého kouře jako vějíř z břitů, vyčarovaly i v tuhle dobu kouzelnou kulisu. Zkrátka lidský sen má miliony podob, jednou z nich je upřímnost, druhou hudba a obě dohromady tvoří JESU. Snaha o navázání na nezaměnitelné Ulver vyšla v rámci podmínek víc než dokonale. HODNOCENÍ: 100%

 

Mé celkové dojmy, jako fanouška dobré muziky, byly veskrze víc než pozitivní. Ať už díky nezaměnitelnému prostředí, dostatku občerstvení, pestře poskládanému playlistu včetně prostoru pro mé oblíbené žánry, tak už co do počasí, kolektivu milých přátel a kvality mnoha vystoupení. Těch pár negativních zkušeností se váže k mé úloze fotografa, jenžto byla mě i mým kolegům ztížena podmínkami (velikostí a kapacitou koridorů, časů na jednotlivá focení i jejich koordinací) a zmatky kolem náhlých změn v programu, které se ne vždy dostaly ke všem včas. Toliko propíraná (leckdy nepříliš zdařilá) ozvučení nekomentuji. Však co je v životě dokonalé? Faktické směřování festivalu je mi zkrátka sympatické, taktické má prostě rezervy. Stay Brutal!!!

 

Náhledy fotografií ze složky Brutal Assault 15

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář